Přechod hřebene západní části Nízkých Tater 3.–5.7.2005 

aneb pár poznámek začínajícího „hřebenovkáře“ pro podobně postižené

Loni jsme zvládli Malou Fatru, letos jedem do Nízkých Tater!

Pokud jste již zdolali překrásný hřeben Malé Fatry a usoudili, že to je to pravé ořechové pro vaši duši, jeďte i do Nízkých Tater. Přechod západní části hřebene z Donovalů do sedla Čertovica je zážitek, který je víc než srovnatelný s Malou Fatrou co se týče úžasného travnatého hřebene, který je ještě delší a členitější, ale 2.den se přidá navíc i hřebenovka v kamenitém terénu ve výškách kolem 2000 m.n.m.  

Něco málo o původu názvu "Tatra(y)".

Pro samotný přechod západní  části hřebene tedy počítejme celé dva dni od rána do večera a třetí den ještě dopoledne. Loni jsem psal o začátku plánování výletu do hor již v zimě, letos jsem také nic nepodcenil a začal sondovat u kamarádů ještě dříve. Jeden však nakonec musel do Číny, další na rodinnou dovolenou. Takže jsme vyrazili opět ve dvou. Ať se vydovádíme hned ze začátku prázdnin, byl stanoven termín výletu na začátek července, měsíce, kdy podle průvodců nejvíce prší. Ještě den před  odjezdem jsem jim dával za pravdu, bylo tak ohavně, že za zdar cesty bych nedal ani zlámanou grešli. Ale již odpoledne vyšlo slunce (máme fakt štěstí) a "pařilo" poté celou dobu našeho přechodu! 

 A ještě docela zajímavý časopis o horách: 

Co si vlastně vzít sebou?

O oblečení do hor se zmíním velice krátce a to spíš z vlastní zkušenosti. Stačí i nízké trekové boty (i když klasické pohorky budou asi lepší v kamenitém terénu), ponožky, které se neshrnou a z lepšího materiálu odvádějící  pot, určitě nějakou mikinu (minimálně večer je i za letního počasí ve výškách kolem 1700 m.n.m. docela zima) a hlavně větrovku, která nepropustí vítr (tentokrát jsem v ní absolvoval celý přechod, i když svítilo slunce, ale na otevřeném hřebeni foukal silný studený vítr, který na nějaký pečák dával rychle zapomenout), minimálně jedno až dvě trička na den, šortky a dlouhé kalhoty a lehké sandály nebo i cukle k přezutí na chatě. Jak je skvělé vyzout boty po celodenní túře a dát odpočinout nohám! A hlavně pokrývku hlavy! Osvědčil se mi šátek, který brání stékání potu do očí (solanka v očích není moc příjemná) a rovněž chrání proti slunci celou hlavu. A letos jsem ho stahoval dost hodně přes uši proti studenému větru, jindy může začít třeba i sněžit a  jste v teple. Pro ty z nás, co máme méně vlasů :-)), naprosto skvělá a nezbytná věc. Opalovací krém také není k zahození (opět jsem si ho zapomněl a  spálený nos se sloupal opravdu brzy). Pláštěnku. Tentokrát na rozdíl od Malé fatry i spacák. A to vše do batohu, přibalit něco jídla, ale ne moc (první den se dá koupit něco k večeři v útulni Ďurková pod Chabencom, druhý den poobědváte na Chopku v Kamenné chatě a večer dáte kotlíkový guláš v Chatě M.R.Štefánika, tam i třetí den posnídáte, dále se dá jíst v sedle na Čertovici), ale hlavně minimálně 1,5l láhev vody, kdo unese víc, tak klidně i víc. A co peníze? Na tři dny musí stačit 1500,-Sk a určitě něco českých korun nebo plat.kartu jako rezervu. 

A jaká je předpověď počasí pro Liptovský Mikuláš?    Na NT co by kamenem dohodil :)   

Jak se dostat do Nízkých Tater?

Přijet autem někde pod hory a jít hřebenovou túru je nesmysl. Proto je lepší využít vlak a autobus. Nejen z důvodu dostupnosti doporučuji začít putování po Nízkých Tatrách ve středisku Donovaly. Rychlíkem jednoduše do Ružomberka a poté autobusem na  Donovaly. 

Doporučuji vyjít na túru časně zrána, potom nás cestou nic nehoní a můžeme se věnovat krásám hor naplno, fotografovat, rozjímat, odpočívat, jíst a nedívat se vůbec na hodinky (máme přece dovolenou - i když jsme z Ostravy jeli rychlíkem ve čtvrt na tři ráno, brr). A tomu tedy přizpůsobit i dopravu - jedno vyzkoušené spojení vlakem a autobusem (léto 2005).

Kam složit hlavu?

Přechod západní části hřebene trvá dva a půl dne, dvě noci je proto třeba strávit přímo na hřebeni. Není možné scházet někam do údolí, samozřejmě z časového hlediska, ale hlavně z důvodu nedostatku fyzických sil po celodenním pochodu.  Přespat je možné v útulni Ďurková pod Chabencom, která je situována na úbočí kopce Ďurková (a ne pod Chabencom). Sestoupí se k ní cca 500m  z hlavního hřebene na jih po travnaté stráni. Zde je nutné mít vlastní spacák, spí se v podkroví na skvělých matračkách (asi 20ks), zbytek již na svých karimatkách. Letos nás tam spalo možná 35, ale spalo se dobře. Ti, co mají vlastní stan, můžou stanovat venku kolem útulně, čehož také hodně lidí využilo. Všichni bychom se nahoru asi nevešli.

Druhý den přechodu je nejlepší složit hlavu v Chatě M.R.Štefánika, ke které se sestoupí po úbočí Ďumbieru asi za půl hodiny. Chata má osmilůžkové pokoje a není nafukovací (oproti Ďurkové), na postelích jsou deky a polštáře, ale vhodnější je spát ve vlastním spacáku. Doporučuji s předstihem telefonicky zamluvit nocleh. Chatár není moc ochotný trpět někoho na chodbě nebo v lokále atd. (jaký rozdíl oproti Ďurkové nebo Chatě pod Chlebom na Malé Fatře!) a v okolí chaty se nesmí ani stanovat. Nejbližší možnost noclehu pod střechou nebo pod stanem je až v sedle Čertovica, ale je to ještě dobré 3 hodiny chůze, což po celodením pochodu nikomu nepřidá.

Konečně den D 

3.7.05

Po roce jsme opět na Slovensku! Je půl sedmé  a my vystupujeme z autobusu ve středisku Donovaly. Nikde ani živáčka, sluníčko svítí, rychle najít značku a vyrážíme.

Pouze malá poznámka ke značení turistických tras. Na Slovensku se vzdálenost uvádí v hodinách, které jsou nutné k dosažení uvedeného cíle na směrníku. Kupodivu, na uvedené doby se po loňských i letošních zkušenostech můžeme docela spolehnout. Směrníky nejsou někdy až tak nové (občas jsou ale úplně nové), nicméně čitelné a korespondující s mapou.

Vyrážíme na východ, sluníčko svítí přímo do očí, po červené značce směr Starohorské vrchy a Nízké Tatry. Za zády nad Donovaly se vypíná vrchol Zvolen, zřejmě se skvělými sjezdovkami, patřící už k Velké Fatře.

Jdeme kousek po asfaltové cestě, poté po šotolině nad sjezdovku, míjíme tábořiště a konečně se noříme do lesa. Částečným přechodem hřebene Starohorských vrchů sice natáhneme dnešní putování, ale máme dost času a pěkné počasí, tak by bylo škoda tuto část vynechat. Před námi se objevuje první kopec Kečka 1225 m.n.m., kterým začíná travnatý hřeben Starohorských vrchů a na něm rozkvetlé louky, které se už málo vidí. Ale to už začínáme šplhat na nejvyšší vrchol hřebene Kozí chrbát (1330 m.n.m.). Za tímto líbezným zeleným vrcholem se vypínají již první vrcholy nízkotatranské hřebenovky, v ranním protisvětle se zdají zlověstně tmavé a hlavně vysoké. Moc si Kozího chrbátu neužijeme, protože brzy začínáme prudce klesat do Hiadeľského sedla (1099 m.n.m.). Tady pomalu balí své stany naši dočasní kolegové při dalším putování. Napojuje se zde také značka z lázní Korytnica, odkud  přichází skupinka turistů a bez zastavení pokračuje dál. My zatím snídáme a odpočíváme před zdoláním první kóty hřebene Nízkých Tater - Prašivé (1651 m.n.m.). Čeká nás nástup na hřeben, tzn.zdolání 550 výškových metrů, uf!

Vyrážíme z Hiadeľského sedla a noříme se do lesa. Stoupáme značně prudce, pomalu doháníme poutníky, kteří vystoupili do Hiadeľského sedla z Korytnice. Les řídne a když se dostáváme na méně prudký traverz, objevuje se kosodřevina a postupně i travnaté svahy Prašivé, které však jakoby při pohledu vzhůru nekončí. Sluníčko nabírá na intenzitě, v lese bylo docela příjemně, od teďka mu budeme celé naše putování vystaveni na milost a nemilost. (Ale hlavně, ať svítí). Najednou se po pravé straně objevuje kamenitý vrchol Prašivé, který se však podchází, ten hlavní je travnatý a je nutné se k němu prodírat kosodřevinou ještě asi deset minut do mírného kopečka po plochém vrcholu. Po dvou hodinách  jsme konečně nahoře. Poprvé vidíme hřeben, po kterém dnes půjdeme, v celé jeho mohutnosti a kráse. Do dáli se klikatí had travnatých kopců a kopečků, vidět je samozřejmě i první jižní rozsocha hlavního hřebene. Na západě se vine hřeben Velké Fatry. Po vydýchání a nezbytné regeneraci se vydáváme po hlavním hřebeni dál na Malou (1718 m.n.m.) a následně na Veľkou Chochuľu (1753 m.n.m.).

Vydáváme se na klasickou šlapačku po travnatém hřebeni, dle mapy zcela po rovině, v reálu je to jako na houpačce. Na kopec a zase z kopce. Sestupujeme po mírném svahu z Prašivé a sotva se pěšina dostane do sedla pod Malou Chochuľu, už opět začíná stoupat, zcela nenápadně ale nohy jsou tím nejlepším zvěstovatelem. Jsme na Malé Chochuli a už opět klesáme, abychom opět vystoupali na Velkou Chochuli. Cestou nelze dělat nic jiného, než obdivovat úžasné výhledy na postupně se přibližující Velkou Fatru a především na dominantní Rakytov. Na severu se v dálce stává dominantní kužel Velkého Choče, skvěle jde vidět celý hřeben Malé Fatry, dominují samozřejmě vrcholy obou Kriváňů, Chlebu, ale především Stohu a Velkého Rozsutce. Tak jak se nyní hřeben vine spíše severním než východním směrem, Malá Fatra a Velký Choč jsou stále lépe viditelné. Ve směru na Velký Choč se vypíná osamocený Salatín (1630 m.n.m.), mohutný vrchol mimo hlavní hřeben Nízkých Tater. Z Velké Chochule nyní prudčeji klesáme k vrcholu Košarisko (1694 m.n.m.), kde se hřeben stáčí definitivně k východu. Malé vydechnutí, Martin vyráží hledat pramen kousek od hřebene, bohužel je vyschlý. Dochází nás skupinka tábořící již od včerejška v Hiadeľském sedle a při pohledu na odpočívající moji maličkost vyhlašují pauzu. Z jejich hovoru jsem si zapamatoval pouze otázku: "kdo chce brufen?", myslím, že únavu již pociťují už i ostatní. Z Košariska klesáme přes vrchol Skalky (1549 m.n.m.), který jsem snad ani nezaznamenal přes sedlo pod Skalkou (1476 m.n.m.), abychom opět začali pomalu ale nepříjemně táhle stoupat na Velkou hoľu (1639 m.n.m.), která se však mírně obchází. Zde pouze malá vsuvka - všímáte si, jak se mění výškové metry na tzv.rovném hřebeni, 100-200m dolů a nahoru, žádná míra! I když se jednotlivé vrcholy zdají být skoro stejně vysoké, je vždy mezi nimi sedlo, do kterého je nutné sestoupit, abychom si mohli vyšlápnout další kopec. Postupem času se vše sčítá a každý metr navíc je cítit :-)). Scházíme po úbočí Velké hoľe pod další vypečený travnatý kopec, pod Latiborskou hoľu (1643 m.n.m.). Jestli mě loni v Malé Fatře dostal zcela nevinný Pekelník při výstupu na Velký Kriváň, letos jsem si to vybral na Latiborské holi. Poledne dávno minulo a oběd nikde, hlad veliký a že dáme přestávku na Latiborské holi. Potil jsem krev. Závěr výstupu je dost příkrý a vezme zbytek sil. Nahoře bylo živo, odpočívali a jedli všichni, ti co ještě přicházeli používali nepěkné výrazy. Za ten krásný výhled ale tomuto kopci musím odpustit. Otevírají se nové pohledy dál na hřeben, v zákrytu za sebou se tyčí Ďurková (1749 m.n.m.) a skalnatý Chabenec (1955 m.n.m.). Je vidět na jih  vybíhající další rozsochu s vrcholem Skalka (1980 m.n.m.), nejvyšší horou mimo hlavní hřeben a Žiarká hoľa.

Po pozdním obědě, je cca půl třetí, se vydáváme na závěrečnou etapu prvního dne putování, nutno říci, že nejdelší a asi nejúnavnější. Před sebou máme sestup na Zámostnou hoľu ( 1612 m.n.m.) a potom závěrečný výšvih na Ďurkovou (1749 m.n.m.), na jejímž úbočí (samozřejmě vzdálenějším od nás) je útulňa. Zámostná hoľa se zdá jako bezvýznamný kopec, který se krčí pod mnohem vyšší Ďurkovou. Posilněni obědem scházíme tedy Latiborské hole, překonáváme Zámostnou a začínáme stoupat na Ďurkovou. Hřeben zde není rovný, mírně stoupá a klesá, závěrečný výstup na kamenitý vrchol Ďurkové traverzujeme sice mimo značku, ale po vyšlapaném chodníčku, který je z hlediska denního pochodu v nohách turisty asi hojně využíván. Konečně jsme nahoře za vrcholem. Dole pod námi se leskne plechová střecha útulně Ďurková pod Chabencom. Otevírají se kouzelné výhledy na mohutný Chabenec a především na ještě vyšší Skalku v jižní rozsoše hlavního hřebene. Pohled do hluboké doliny sevřenou mezi hlavní hřeben a masiv Skalky je úchvatný, útulňa se krčí na travnaté stráni pod námi a je tak malinká! Sestup netrvá dlouho, ale je dost prudký a pěšina se ztrácí ve vysoké trávě. Konečně jsme dole. Panuje zde absolutně prázdninová pohoda. Chatár hraje v lokále šachy, turisté se venku opalují, jedí a pijí lahváče (nutno podotknout, že Ďurko měl na prodej tři druhy). Ochotné děvče přináší čaj (výborný bylinkový, dal jsem najednou tři) a fazolovou polévku. Večeříme také něco z našich zásob. Konečně se můžeme vyzout, na řadu přicházejí cukle a sandály. Fakt super! Postupně přicházejí další a další poutníci, především z té vzdálenější západní strany. Ďurko podléhá a do podkroví k rozložení spacáků nás pouští dřív než má napsáno na ceduli (viz foto). Po zaplacení 50,- Sk rozbíjíme tábor u okna a dobře děláme. Co s načatým večerem? Venku začíná být docela zima, slunce zašlo a fouká, chvíli posedíme na lavičkách před útulňou, probereme zítřejší cestu a jdeme se nahoru natáhnout. Mezitím se podkroví plní spacáky, ti poslední již musí rozložit i své karimatky, venku zatím vzniká malé stanové městečko. V podkroví nás bude spát min. 35ks, stejné množství asi venku ve stanech. Úderem desáté chatár vyhlašuje večerku, všichni ulehají a ticho se snáší nad Ďurkovou. 

pokračování na další straně - 2.den